Petrányi Zsolt představil svůj projev na výstavě Koronczi Endre.

Koronczi Endre je tady na výstavě manifestovým typem, Vybarvím kousek. v svém videu říká, že pro něj, umělce, je vítr, že vítr je středovým tématem jeho tvorby, generátorem a zároveň prvkem jeho děl, a to je možno v instalacích také prožít. Mimo to, co _Endre_ říká, si přijďme položit otázku, co nakonec to znamená pro nás, diváky. Pokusme se se podívat za bohaté informace umělce a odmlčet na něj z vnějšího pohledu a vyjádřit si vlastní pozorování k tomuto jevu.

Použil jsem slovo „větší věc”, protože můžeme považovat výstavu i Akce, kresby a instalace Endreho z posledních let za něco, co je pro Endre víc než jen symbolické, přírodní, biologické, a tedy univerzální, o čem má podle jeho názoru mluvit. Větší věc, protože si jeho existence, dopad i význam nedostatečně uvědomujeme.

Víť je pro běžného člověka pohyb vzduchu vznikající vyrovnáním rozdílů v atmosférickém tlaku, který zásadně pohání klimatické podmínky na Zemi. Jedná se o každodenní jev, na který obyvatelé městových dnů ani nepřihlédnou, jen pokud větrá opravdu silně. Ať už jsou lidé častými turisty nebo cyklista, větrání je pro ně spíše nepříjemnou, než nežádanou situací, která by jim mohla omezit volnočasové aktivity a pobyt na čerstvém vzduchu.

Samozřejmě, ne přezdíme strach, s přitom slabostí, že vítr má i příjemný aspekt, co když je obzvláště jednoduché vzpomenout na tyto vzpomínky, kdy je chladivý nebo osvěžující přítomnost ovlivnila naši duševní pohodu, ulevila emoci, možná dokonce přinesla pocit radosti.

Ať už je to za jakýkoli důvod, Endrének má pravdu, vítr na nás působí, může být metaforou, tak proč by neměl být tímto prvkem středním bodem umění? Jeho myšlenka, aby počasí a dech, osolování, které proudí z těla ven a zpět, učinil jedním prvkem, je logická a osvědčená. Kolik a kolik pohádek si pamatujeme? Mohli bychom citovat ilustraci z dětské knihy nebo kreslený film, kde vítr je laskavý mrak s lidským obličejem, který větrá hrdiny tam, kde mají být, a tím jim pomáhá na cestě, která změní svět. A proč neudělat z dechu a větru jeden jediný, univerzální a mystický prvek, který spojuje vnější a vnitřní proudění vzduchu, a dokonce i rozšiřování vesmíru.

Na začátku své kariéry se Endre začal od té doby uvádět, od poloviny devadesátých let, mít tento motiv ve své tvorbě. Když si pamatuji, pro něj představovala vítr, jako neviditelné bytí, zkoušku, kterou nelze zaznamenat v statickém obrazu nebo fotografii, přesto podstatně ovlivňuje zaznamenané vztahy. Od té doby vytvořil řadu děl na toto téma od plovoucích nylonových sáčků až po monumentální fólie, které se zvedají z úsvitu. Přesto je tato výstava možná ta, kde se pro diváka sjednotí mnohostrannost tématu s jeho uměleckým programem a stane se interpretovatelnou nad samotným já.

Vystavená díla zkoumají každý aspekt. Zde vidíme skutečné řezné dílo, mobilní sochu, kterou pohání vzdušný proud, kresby a obrazy, které vznikly pozorováním větru, a můžeme vidět i jejich svolené tvary, které sbírají povale z jiných vzduchů, nebo pod vlastnímu okénku Endre zabalovali do skla. Jako další prvek se přidává do posmání objevování průchodu budov v jejich větrném proudění, jež k poletům přináší nečekaný historický rozměr. Ventilátorové systémy rozbité Vědecké akademie Maďarska Endrem představují svědectví dechu předků. Stěny zachovávají duchovní sváru našich předků, jejich dech pronikal cesty a dráty budovy, složené na pohyb vzduchu.

Výstava Koronczi Endre je hrdinným závazkem, dnes už je zřídka, když umělec vytvoří prezentaci, která oslovuje smysly, manifest umění, a nezajímá se o to, zda dělům bude uděleno institucionální nebo sběratelské osudem. Jedna z těchto hodnotných částí práce Endreho je, že se neorientuje na prodejnost, ale jen na umělecké aspekty. Jeho instalace nechtějí být postaveny z nenávratných materiálů, jedná se o konstrukce, které se mohou při další představě znovu objevit v jiném uspořádání.

Vánok je pro Endre věcí. Pojmenovaný i galva byl oslaven. Ale je to opravdu věc? Jedná se o něco? Máme-li na konci Endra něco uznat, přiznat, že proudění vzduchu není jen vnější síla, ale i vnitřní proud? Co se stane, když to uznáme?

Po instalaci jsem se umělce zeptal, jestli v této prezentaci není nic ironického, co při takovém pečlivém výkladu by se mohlo zdát neseriózní. Pokud je téma současně vážné i ironické a pokud 100 denní seberozpuštění nesívá věcnost krve, vše, co vidíme, odkazuje i na širší historický kontext, a jako kolekce uměleckých objektů lze shrnout i podle uměleckých historických referencí. Fluxusoví umělci šedesetých let propagovali jednotu života a umění, že malé známky a činnosti našich každodenností mohou být přetvořeny jako tvorba – to je jen otázka přístupu. Neoavangardní pohled, který rozbíjí hranice, zkombinoval poezii, každodenní zkušenost a vizuální umění, a tím vytvořil životoprostá bátylen, která dodala další generacím domovina života. Přesto však jako referenci zůstávají Tarkovského filmy nebo větrání obíhající v Americkém kráse, světelná scéna z Náklonu, Koronczi práce, které ovlivňující svědectví prodlužují a reinterpretují tím, že malé gesta skutečné umění zvyšuje, protože je zřejmé, kdo na to věří: že umění má smysl – totiž že umí zobrazit něco, co zasahuje do našeho myšlení, smyslů a vztahu k životu. Je to však zcela jasné: Endráv výstava má elementární dopad, povznáší, protože přesvědčuje, že na pracovní a emocionální horském vozíku se dá obejít, a z toho se naučíte, že na svém světě vše dává smysl, dokonce i vítr a dýchání. Tak se umění stává výhodou.

Konečně, dovolte mi vyprávět příběh:

Cinke a vítr

Hodník seděl na větvi tikví. Vítr mu borzolgával. Fázoval.

- Huh, ale je tam zima – řekl vítr – Až budeš dýchat tepleji! - V létě jsem dýchal dostatečně horku – odpověděl vítr. – Po současném létě je zima, musím dýchat zima. - Ne ztrácej čas s tím, říkal svůj konec. Tvůj problém je, že pořád ztrácíš čas, pak se před dnem stáváš starým. Idete tím, jak vzduch, když je na hřišti.

- Jak se vydal jeho jej? – zeptala se vítr, a šeptal ztichlil hlas, aby lépe slyšel příběh svého boyfriend.

- Jak jsem říkal, on se choval właśnie tak. Po celý život se jenšu s pokrujím a když jednoho krásného dne se na něj připustilo spoustu jedů, propadl a stárnul. Teď vypadává na vrcholu hory. Nemůže vzlétnout, protože mu taky padla vlaštovčí peří.

Kánya to vyprávěla, ona to viděla. Lituji také zbořeného. Trojnásobně vykřikl, jak velká je škoda: „Škoda, škoda, škoda!“

- Co za hloupota – vrzel vítr. – Má vědět, že když chci létat, nemám potřebu žádného drátu! - Jdou i jiné cesty, jak lze znepřítomnit jed. Nezaznamenal jsi případ chomáče? - Ne, neviděl jsem. Stačí to vyprávět! – vyžádal vítr. A nyní zcela ztichl, poslouchal jož stránku. - Zde bydlel ve tvaročkolovém keři v kládě. Nezáměrně otevřel svou jeskyni pod kládkou keře.

Pozdní si uvědomil, že stoupají z kořenů. Ale tato vědomost ho tak zbláznila, že se chtěl jen tak tam zůstat, kde je růžový bod. Často se drbával, dokud nemartloval hlavu mezi dvěma dvořáky, ale když se odtáhla, teprveže si přiblížil, kořeny se postupně zasazovaly do krku a jen těžce unikl.

- Sjem způsobený od domu jsem slyšel ten příběh. Řeš, jak je smutný? - To je naprosto bláhův příběh – piloval řádkový strom. – K němu se sezivaří místo jména. Silná nedopou he.

- Hohó! – křičí v kině – vy taky foukáte do všech děrovek. Nejen do země, ale i do každého prutku vstupujete. Ráda bych věděla, jakou radost nacházíte v této dětské hře skrývání?

Ty, kteří jsou tak velcí, že by mohli – hravě – nasednout na nejvyšší skálu, jsou v podstatě obří! Přesto si zde na tom nízkém dubu děláte radost. Bálám se, že už jste vytrhli, a že vás síla nedoprovází na vyšší výlety.

Node už kousek vrhl otrápu.

- Lituji, že jsem se do tebe vtáhl, drobý blbec. A co jsem na tohle zbytečné a bezmyslí léto? Musím se vrhnout kýchlovým polomatem, severní vítr na mě čeká. Třeba se i praví, že stále přetrvávají zámky vycházející z tvého dne!

S tím se to rozprchlo. Na jeho stopě se zanesla taková ticho, že se i vzduch trochu usmkl.

Malé dítě právě na to čekalo. Rozebral své roztrhané kuglové pero, posunul si hlavu pod křídlo. Následovalo spánek, protože se postupně stmívalo.

- Bez vína něco prostě jen vyběřím toto studené zimní noční...

Na, tak jsme i my s větrem. Zajímavé, když to hrozne, ale lépe je, když ne. Tvary odpovědí otevřu výstavu.

Petrányi Zsolt