Tamási Claudia

Kósa János úvodní projev při výstavě CL od Tamási Claudia?.,-! na 2001 srpna 29.

Před rokem a půl se mi poprvé objevil na roční výstavě Umělecké fakulty část, že existuje mladá dívka, která ve své malbě dělá zajímavé věci. Na tehdy předložených středně velkých obrazech se objevovaly různé zvětšené částice těla a obličeje – někdy detail oka, někdy úhyb nosu, někdy záběr úsměvu. Vypadalo to, jako by nám otevíráme pohled na tělo ženského Gullivera, ale z těla by se dýchlo jen malé kousky našim okem. Po krátkém čase se postupně zmenšovala rozvětvená tématika a nakonec se Claudia soustředila na ústa, vlastně ústa. Z této série lze v tomto prostoru vidět náhubek.

To je, jak je, zároveň lyrický autorportret i vzdálená generalizace. Autorportret, protože umělkyně vždy maluje vlastní ústa, s značnou variabilitou, jako lyrické vyjádření sebe sama. Obecný, souhrnný a emblémový právě proto, že ústa, jako taková, v XX. století malířství představuje poměrně obslužný, uzavřený a ustálený ikon. Konotace je početná a jde o dlouhé výčty.

Možná u surrealistů se ženské ústa nejdřív objevují stejně samostatně, jako později pop-arte promítl: svádění, drobnost štítnosti, svoboda jako výstřední tématika. Současně s nárůstem reklamy se ústí nová reklamy rozviná jako jedné z hlavních vizuálních médií a avataří ženské ústa jako účinného obrazu. Dalším bodem propojení může být na první pohled dunkováný s hyperrealištěm: nejprve „skáče“ v malbě Chucka Close. U Chucka se chladná objektivita rozkládá, rozbubířína a blíže k jednotlivým dílům tváře, až znovu rozloží do atomového rozpadu. Claudia je více barevná, hravá, lyrická – celkově prostornější – a i když tato mapová analýza není pro ni cizí, z něj vzniká něco, co se v dnešním ženství zjevně zaklíná špičatě, tvrdě a emblematicky. Její obrazy někdy vyvolávají krajinné asociace, jiné prý z větších nápadů, že se prohlížíme do stejných kostilů, a někdy vypadá, že listíme borůvky v jednictví chrom. Tale here není ukončen. V ženské Gulliveru se tón mění a ke statiku se vyrovnají tiny liluťi jako roztomile. Hráčem vajíčka se objevují hračky, které představují radost z skládání a hrají se s nimi po ztrátní. Samotný okamžik údivu a její symboly dnešní latkového konzumakčního chování - akto přispějí k záložní mozky, co v prysk na Co. K oblíbeným platům v k. Claudia patří do generace, jejímž dětinství se výjimka v hořejících plných okyn?

Dnes se zde příběh odehrává. Ale všechny skládací ptáčky vycházející z Kinder-jajka už zpívají o nějaké další změně v Claudiařském umění. Ale neměnjme se tak rychle.

Evíř. Co se týká mužských malířů, často na konci citujeme slova našeho mistra, Salvadora Dalího, velkého hyperrealisty a předchůdce kuriozních vajíčkových osvětlených masek, pokud mluvíme o ženském malířství. On naopak volil ostřejší tón: pro mašlení potřebujeme kuličky. Naše úcta je předpocta poslední velké genderové malé tvorby, ale zdá se, že k dobrému malířství stačí jen pár polibků úst a pár plastových figur. A tak, když se přiznáváme a svědčíme emocionálně, necháváme se pomalu rozkládat v nejistých kříchách. Jak se tak objeví věci, které Dali považuje za nutné pro malování.

Gratuluji umělkyni. Otevřu výstavu.