Palkó Tibor

Szöknie muselo

Galerie Godot vás srdečně zve.

PALKÓ TIBOR

Jak víme, že ne sníme (2)

címě výstavy, kde představujeme nejnovější obrazy galérního umělce.

Otevření: 2015. v květnu 14‑tý den v 20 hodin.

Otevření: L. Simon László spisovatel

címě výstavy, kde představujeme nejnovější obrazy galérního umělce.

Nagy Mózes je přední umělec, solo na klarinetu

Může být přehledná: do 13 v červenci v provozním čase galerie, od úterý do pátku 9 a 14, v sobotu 10 a 13 mezi hodinami.

Vysoká iluze

Pataki Gábora

Jak víme, že nesníme…

výňatek…

„Ústečky portrétypech – pracovníci, ženy se čepemi, démoni s úsměvnými rýhami – tady žijí mezi námi, střetávají se s námi na ulici, z jiné strany pak jsou mimožidé vklenění do lidského těla, cyborgové s kataně stínami z kovu, které tam odrážejí od kůže. Krvácí z oční komory, kouřem visící pomeranč je zátvaný v jedu, malá dívka v mateřské polštáře přezdívá zombickou postavu.“

O čem lze tyto obrázky přečíst jako projevy hororu, skrytého pod zdánlivě uspořádanou povrchností, skrytého za odměřenou hloubkou, manifestací zlovolnosti, rozrušení. V amerických thrillerových příbězích se v zdánlivě pokojých a klidných malých městech rozplývá peklo, démon může i těm, kdo se ve svých dobře zařízených bytupech pije koktejl a leží u bazénu, utláčit, nebo se jim mohou stát jejich vlastní. Proč by to nebylo stejné u méně bohaté poloviny Evropy, mezi lidmi, kteří se snaží zpracovat své podobné ženy a jejich silné a citové vystřízení? Historie a politika kvílí, aby sledovaly, a zdě...

Možná existuje odlišná interpretace obrazů Palkáše. Palko Tibor nemůže vidět každodenní věci z vnějšího pohledu. Kdyby byl pouhým pozorovatelem, ryzí by přesné popisy, ale přesto, což je oproti všem snahy o převzetí práva, je Palko „synem četnosti“, vybrat se dnes nevyužívá, místo toho se stává součástí úzce i široce – nafukovaných, jászberénských, evropských – komunity. Mezi námi jsou ti, kteří profesionálně pracovali, pečlivě se stará o ženy, i ty, kteří vkrádají přísné démony s úsměvem. Když se občas zdá, že jsme zombie, ciborg nebo houpající drát, ne je to chyba jeho, ale ta skutečnosti. Proč by lhal? Mohl by tak učinit, pokud by si přál, mohl by malovat tak okouzlujícím a přitažlivým způsobem, že by do vířících papírových stříbrných plášťů ubránil špinavé skutečnosti. Několik, zda neúmyslných, zanechaných detailů dává najevo, že pokud by musel, byl by virtuózní ve vlastním způsobu, že by uměl vytvářet jemné přechody. Už aj to je pseudo-slovenistický způsob, nechává, aby se svoboda barev volně rozváděla, bez vědomého pozorného zaměření na anatomii, harmonii, pravidelný rozvrh – vytváří tak široké ústa, oko, které se asimetricky usadí na obličeji, a nemyslitelné třírozměrné pozicemi. Téměř hromadí motivy, které nepasují k situaci, v obráceném způsobě, které věci, kterou právě udělá.

Žije v stavu pohody.

Jednoduše maluje takové obrazy, jaký je tento maďarský svět: asymetrické, neregulované, hrubé, kouskovité, hrubé, slabé, neúplné tvary. Jeho pohled není jen krutý, bezohledný, ale naplněný soucitem, porozuměním, vhledu. Ukazuje, ale nehodnotí, kritizuje, ale bez urážek. Není nad, ale zvedá se k svým figurám a její tichá, samostatná transcendence nepouze vyzařuje z hned dokončených ženských form v jejím velkém obraze, ale také z jiných děl.

Nejen náhodou, že po otázce uváděné v názvu výstavy není otazník, ale tři tečky…

Jak víme, že ne sníme (2)